VÝROČÍ: První lidé na Měsíci – Neviditelný pes

 
 Uplynulo pìtaètyøicet let od chvíle, kdy jsme vidìli kráèet první lidi po Mìsíci. Byl to jeden z vedlejších výsledkù studené války. Na pøelomu padesátých a šedesátých let minulého století zahájili Sovìti ofenzivu ve vesmíru: jako první vypouštìli družice, meziplanetární sondy a rovnìž prvního èlovìka. Naproti tomu Amerièané zaostali, byli pokaždé druzí, a to považovali za národní ostudu. Cítili se totiž vìdecky a technicky nadøazení ostatnímu svìtu – a teï to najednou nebyla pravda. 
  Tajný závod o Mìsíc  
 
     
  
 Pìt týdnù po tom, co obkroužil Zemi Rus první kosmonaut svìta Jurij Gagarin, 25. kvìtna 1961, vyhlásil prezident John Kennedy: USA by si mìly vytýèit za celonárodní cíl vysazení èlovìka a jeho bezpeèný návrat z Mìsíce do konce desetiletí. A tím podnítil ohromný závod o Mìsíc. Amerièané pozvolna Sovìty dotahovali. Po projektu jednomístných lodí Mercury zaèali vypouštìt dvoumístné Gemini. Souèasnì se jejich automaty strefovaly do Mìsíce a posílaly odtamtud zajímavé informace. Pøíprava lidí a techniky pro Mìsíc se stala ve Spojených státech pøitažlivým úkolem. Vzhledem k politickému pozadí mìl projekt Apollo, jak ho nazvali, absolutní prioritu, Kongres uvolòoval na kosmické lety peníze takøka bez zaváhání. Sovìtský vùdce Nikita Chrušèov ve své domýšlivosti zpoèátku vùbec nepøedpokládal, že by se Amerièané k nìèemu takovému zmohli. Vždy si už døív vytýèil za cíl dohnat a pøedehnat Spojené státy ve výrobì základních produktù. Proto podporu kosmonautiky trochu podcenil. Teprve v roce 1964 – po intervenci hlavního konstruktéra kosmických systémù Sergeje Koroljova – vysazení Rusù na Mìsíci posvìtil. Avšak to bylo pozdì. Navíc Kreml nemohl dát do tohoto projektu tolik penìz jako Bílý dùm a navíc mu chybìl jak rozsáhlý vìdecko-prùmyslový komplex, tak dobré øízení. Aby zmátl veøejnost, tvrdil, že se do žádného závodu s USA nepustil – tím se pojišoval pro pøípad, že by se jeho kosmonauti na Mìsíc nedostali jako první. Tøebaže obì velmoci postihly ztráty na životech (havárie Sojuzu 1, požár Apolla 1), bez ohledu na zpoždìní mìly Spojené státy poøád znatelný náskok. V dobì, kdy Amerièané zkoušeli na obìžné dráze kosmickou loï Apollo s raketou Saturn 5, zahajovali Sovìti teprve testování lunární rakety N-1, která však vždycky vybuchla. O Vánocích 1968 kroužilo okolo Mìsíce Apollo 8 a jeho posádka èetla v pøímém televizním pøenosu vìty z Bible. A v èervenci 1969 se vypravili první Amerièané na povrch Mìsíce. 
  Falešná zpráva zmìnila plán Apollu 8  
 Ve støedu 5. dubna 1967, v den, kdy vyšla zpráva o vyšetøování požáru Apolla 1, si svolal Dake Slayton,šéfastronaut, tedy pán nad všemi letychtivými piloty, osmnáct svých podøízených. „Tatík Slayton pøebìhl pohledem po své nedoèkavé skupinì mužù, kteøí teï museli trèet na zemi,“ napsal Eugene Cernan ve svých memoárech Poslední muž na Mìsíci. „Bylo mezi námi ještì pár veteránù z projektu Mercury, ale pøevládali èlenové posádek Gemini.“ „Chlapi, kteøí se budou podílet na prvních mìsíèních výpravách, sedí v téhle místnosti,“ øekl šéfastronaut. Všechny to pøekvapilo a vzrušilo. „Deke nás právì hezky nakopl do zadku,“ poznamenal Cernan. „Nastal èas znovu se vrhnout do práce.“ Urèil posádku Apolla 7: Walter Schirra, Donald Eisele a Walter Cunningham. Mìl to být prùzkum, jak loï Apollo létá. Do vesmíru odstartovala v polovinì øíjna 1968. Stroj se osvìdèil. V srpnu se ve Vídni na mezinárodní konferenci proslechlo, že Sovìti se pokusí do konce roku odletìt Mìsíc – možná s lidmi, možná jenom s automaty, pøesnì to nevìdìl nikdo. Vedení NASA proto operativnì zmìnilo plán: Apollo 8, které mìlo plnì vybavené kroužit okolo Zemì, se vypraví k Mìsíci. Frank Borman, Jim Lovell a William Anders se tedy vydali 21. prosince na dalekou cestu, jakou pøed nimi nikdo nepodnikl. Bylo to riziko – ale každý prùkopnický èin je rizikem. Pozdìji se ukázalo, že z Vídnì pøišla falešná zpráva. Sovìti nebyli na takovou expedici pøipraveni, chtìli tam poslat pouze prázdnou kabinu v automatické verzi Zond 7, ale ani to jim nakonec nevyšlo. 
  Na rozmyšlenou: Aldrin nebo Lovell?  
 Slayton si vytvoøil zajímavý systém jmenování posádek: „Napøed vybírám velitele. Kromì toho, že je dobøe vytrénovaný, musí také umìt rozkazovat. Nìkdo mùže být výteèným kosmonautem, ale nemusí umìt velet. A když to neumí, zbývající dva muži nepracují tak, jak je tøeba. Potom vybírám zástupce velitele èili toho, kdo bude øídit kabinu Apollo, zatímco druzí dva budou na Mìsíci. Nakonec oba dva pozvu a spolu s nimi hledáme tøetího.“ Záložní trojici pro Apollo 8 tvoøili Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Fred Haise. V pondìlí 23. prosince 1968 ráno, den pøed pøíletem Apolla 8 k Mìsíci, si Slayton pozval Armstronga do své kanceláøe: „Chci tì jmenovat velitelem Apolla 11. Tvým zástupcem by mìl být Mile Collins. Vyhovuje ti to?“ Armstrong pøisvìdèil. S Haisem poèítal šéfastronaut pro Apollo 13. Potom diskutovali o pilotovi lunárního modulu (LM). Mluvili o Aldrinovi. „Ale místo Buzze mùžeš mít Jima Lovella. S Buzzem nìkdy bývá obtížná spolupráce. Promysli si to, Neili.“ Druhý den Armstrong souhlasil s Aldrinem. „Vždy s ním trénuji už pùldruhého roku a všechno se zdá v poøádku.“ A pøimluvil se: „Jimovi mùžeš dát velení vlastní lodi.“ Dostal Apollo 13, které bìhem letu k Mìsíci havarovalo, a jenom s velkými obtížemi se jeho posádka vrátila na Zemi. Collins se pøipravoval ke startu v Apollu 8. V èervnu 1968 u nìho lékaøi objevili výrùstek na páteøi, který museli odstranit drobnou operací. Pøerušil tedy výcvik a z posádky odešel. Franka Bormana tím zarmoutil: „Nemohu pøijít na to, jak to Mike dìlá, ale každým slovem èi gestem okolo sebe šíøí dobrou náladu a pohodu. A to nejen když se ve chvílích volna bavíme. Úplnì staèí, když Mike podává vìcné hlášení v suchých èíslech a faktech, už v tom je nìco dobrého, nìco uklidòujícího.“ V dobì svého jmenování Armstrong nevìøil, že on a Buzz vkroèí na Mìsíc. Myslel si, že mají šanci 50:50. Až úspìchy expedic Apolla 9 a Apolla 10 ho pøesvìdèily, že by se jim to mohlo podaøit. „Nevím, že by se Neil zamìøil na první pøistání na Mìsíci,“ vzpomínal Eugene Kranz, jeden ze ètyø šéfù pozemních øídicích týmù. „Ale jakmile byl do takové posádky jmenován, okamžitì jsem si vzpomnìl na Lindberga.“ Charles Lindberg byl první letec, který pøeletìl Atlantik. Kranz nemohl najít lepší pøímìr. I houstonský šéflékaø Charles Berry byl s výbìrem spokojen. Armstronga a Aldrina oznaèil za „kusy ledu s dokonalými technickými schopnostmi“. 
  Aldrinùv boj o první krok  
 
     
  
 První vkroèí na Mìsíc Armstrong. Domluvili se na tom Dake Slayton, øeditel Støediska pilotovaných letù Robert Gilruth a jeden ze ètyø vedoucích smìn v sále øízení Christopher Kraft. V pozadí tohoto rozhodnutí byla nutnost, aby prvním èlovìkem byl civilista, jako je Neil, nikoli voják, tedy plukovník Aldrin. Samozøejmì vycházeli i z Armstrongovy skromnosti a oblíbenosti u ostatních. Podle Cernana to byl „nadále ten skromný a pøátelský chlapík, jak jsem ho zbìžnì znal z Purdue…“ Z druhé devítky kandidátù prý svými zkušenostmi a znalostmi ènìl jako „spící obr“. Byl málomluvný, každé slovo z nìj museli ostatní páèit. Takový èlovìk tìžko podlehne ohòostroji slávy, do nìhož se vrátí po mìsíèní procházce. Na tiskové konferenci NASA 14. dubna ohlásili toto rozhodnutí veøejnosti. Neil stojící v lunárním modulu vlevo bude mít pøed sebou otevøený prùlez ven, zatímco Aldrina napravo budou blokovat otevøené dveøe – znìl jeden z argumentù. Slayton dodal: „Za druhé když budeme postupovat podle protokolu, pak podle mého musí velitel vystupovat první.“ „Buzz Aldrin zaèal jako smyslù zbavený všechny pøesvìdèovat, že právì on se musí stát prvním èlovìkem na Mìsíci,“ vzpomínal Eugene Cernan. „Jednou vrazil i do mé kanceláøe ve Støedisku pilotovaných kosmických letù jako rozlícený krocan s plnou náruèí nákresù, grafù a statistik a dokazoval mi, co jemu samému pøipadalo úplnì jasné – že právì on, pilot lunárního modulu, a nikoli Neil Armstrong, velitel letu Apolla 11, má být tím prvním, kdo sestoupí po žebøíku dolù. Vzhledem k tomu, že jsem sdílel kanceláø právì s Neilem, který byl ten den pryè na výcviku, Aldrinovy výlevy mi pøipadaly urážlivé i smìšné zároveò. Od prvního okamžiku, kdy vyšlo najevo, že právì Apollo 11 bude mít poprvé za úkol pøistát na Mìsíci, zahájil Buzz své pøíznaèné úsilí, jen aby se pokusil proklouznout do historie. Avšak na každém kroku se setkával s nasupenými pohledy a bruèivými posmìšky svých kolegù. Neil tohle nesmyslné vyvádìní nìjako dobu trpìl, ale nakonec Buzzovi naøídil, aby ze sebe pøestal dìlat hlupáka. Jak to mohl Neil snášet tak dlouho, zùstává mimo mé chápání.“ Všichni pamìtníci se shodují na tom, že Armstrongovi na tom, kdo vykroèí první, vùbec nezáleželo – jenom se disciplinovanì podrobil rozkazu. Tenhle problém rozebíral ve svých memoárech Return to Earth i Aldrin. Upozornil, že k prvnímu výstupu z Gemini do otevøeného vesmíru vykroèil Ed White, druhý muž na palubì, zatímco velitel James McDivitt na nìj èekal uvnitø. Podle tohoto pravidla mìl vstoupit na Mìsíc jako první on. „Nakonec jsem se rozèílil, když se šeptandou rozneslo, že Neil udìlá první krok po Mìsíci proto, že je civilista.“ Aldrin se také ohánìl tím, že má doktorát z MIT a stále ho platí letectvo. Dokonce se kvùli tomu vypravil za Neilem. Velitel zùstal klidný a odbyl ho s tím, že toto rozhodnutí nadøízených nechce ovlivòovat. Jednou veèer to Buzz zatelefonoval otci, který byl vysloužilým plukovníkem letectva. Tøiasedmdesátiletý Edwin Aldrin se namíchl a øekl, že bude intervenovat za syna u svých kamarádù v Pentagonu. Avšak nic nepoøídil. Buzz Aldrin kvùli tomu zašel i za Georgem Lowem, øeditelem úøadu Apollo v centrále NASA. Avšak ten s ním odmítl o této vìci jednat. Týdny spekulací ukonèil Low na tiskové konferenci 14. dubna: „Plán poèítá s tím, že pan Armstrong bude prvním èlovìkem, který vstoupí na Mìsíc.“ Pro Armstronga bylo v tìch týdnech typické, že o tom odmítal s kýmkoli hovoøit. Mluvil o tom jenom se èleny své rodiny. Aldrin se snažil ve svých memoárech tuhle aféru potlaèit jako nevýznamnou drobnost. Ve skuteènosti zaèátkem roku 1969 vzrušovala ve Støedisku pilotovaných letù v Houstonu všechny lidi. Ovšem o výmìnì Buzze za jiného, ménì kontroverzního astronauta, se neuvažovalo – to by celý projekt zpozdilo. 
  Tøi poplachy bìhem pøistávání  
 Apollo 11 vynesla raketa Saturn 5 do vesmíru z Kennedyho kosmického støediska ve støedu 16. èervence 1969 v 9.32 hodin východoamerického letního èasu – u nás bylo o pìt hodin víc. Nicménì posádka žila, stejnì jako personál øídicího støediska v Houstonu, podle centrálního letního èasu, který platil v Texasu – a ten se lišil od našeho o šest hodin. Let probíhal bez jakéhokoli vzrušení. Tøetí den poslal Armstrong pozdrav skautskému jamboree, které probíhalo ve Farragutovì státním parku ve státu Idaho. Celá posádka lodi patøila totiž v mládí mezi skauty. Když se lunární modul Eagle (Orel) s Armstrongem a Aldrinem oddìlil od mateøské lodi Columbia, kde zanechal Collinse, ohlásil velitel do Houstonu: „Orel rozepjal køídla.“ Øekl to spontánnì, bez rozmýšlení – a vìta vešla do historie. Pøi dalším letu nad odvrácenou stranou se zapálil motor LM, takže se dostal na sestupnou dráhu s nejnižším bodem 15 km nad povrchem. Odtud by se mohli ještì vrátit bez složitého manévrování. Po druhém spuštìní motoru se však dostali na špatnou dráhu. Uvìdomili si to brzy, protože nad známými útvary prolétali o ètyøi sekundy døív, než znìl plán. Nezavinil to motor, ale maskony, tedy gigantické podzemní nakupeniny tìžkého materiálu, o kterých nikdo nevìdìl – a jejich pøitažlivost vychýlila tìleso z pùvodnì plánované dráhy. Modul letìl nohama napøed, protože na spodu mìl brzdicí motor. Astronauti, kteøí dosud nic nevážili, zaèali pozvolna pociovat následkem èinnosti motoru lehké pøetížení. Sestup øídil Armstrong. V pravé ruce držel páku, kterou øídil pohyb a rychlost kabiny do stran, zatímco levou pákou urèoval rychlost sestupu. Souèasnì mìl možnost se dívat ven. Aldrin sledoval èinnost motoru a pro velitele hlasitì èetl údaje z displeje o výšce a rychlosti klesání Poplach! Svìtélko a èíslice signalizovaly pøetížení poèítaèe. Nikdo nevìdìl, co se stalo. Hrozilo nebezpeèí, že by kosmonauti pøestali svùj stroj ovládat. Naštìstí si ètyøiadvacetiletý Jack Garman, poèítaèový specialista, který kontroloval LM z místnosti vedle øídicí haly, uvìdomil, že program P 20, urèený pro radarové sledování velitelské lodi, vyžaduje asi 14 % kapacity poèítaèe, a program P 63, podle nìhož probíhá první èást motorického sestupu kabiny, dokonce 90 % jeho výkonu. Kdyby omylem fungovaly oba tyto programy souèasnì, pøetížily by palubní poèítaè o 4 %. Garman na to upozornil o dva roky staršího kolegu Stephena G. Balese, který sedìl v hlavním sále øízení letu. Bales požádal spojaøe Charlese Dukea, aby posádku Eagle uklidnil. A vymažou blikající hlášení o závadì! Ve výšce 9 000 metrù vypukl další poplach. Bales radìji pøevzal od astronautù dohled nad pøistávacím radarem a jim ponechal jenom øízení sestupu. Lunární modul, který až dosud letìl nohama kupøedu po protáhlé elipse a jenom pomalu se pøibližoval k mìsíènímu povrchu, se v osmé minutì sestupu ve výšce 4 160 metrù natoèil k Mìsíci takøka jako helikoptéra. Tøetí poplach zvládla posádka sama. Museli najít místo na pøistání. Západní kráter nepøicházel v úvahu – pøíliš mnoho balvanù. Armstrong pøešel na poloautomatické øízení, úplné ruèní øízení si nechal v záloze. Astronauti si ze snímkù kolegù z lunárního modulu Apolla 10 zapamatovali nìkteré orientaèní body. Teï je však nevidìli. Kde jsme, proboha? I odborníky v Houstonu to znepokojilo. Co když se dostali úplnì nìkam jinam a nezbude jim nic jiného, než aby se vrátili, aniž by dosedli? Skuteènì letìli jinudy, Houston o tom vìdìl, ale nechtìl je tím znepokojovat. Ve výšce 60 metrù se rozsvítila kontrolka MNOŽSTVÍ. Mìli tedy palivo jenom na 114 vteøin letu. Jenže pod sebou poøád vidìli balvany. Jsou jinde! „Nakonec jsme si vybrali místeèko velké jako prùmìrná zahrádka,“ konstatoval Armstrong. „Na jedné stranì byly krátery, na druhé stranì rozdrolená skaliska. Prý se mnì pøi pøistávání citelnì zrychlil tep. To bylo v poøádku, protože kdyby se to nestalo, musel by to být pro mì dùvod ke znepokojení.“ Dosedli necelých 30 sekund pøed vyèerpáním paliva. 
  Pøekvapení: Mše na Mìsíci  
 Armstrong oznámil: „HOUSTONE! ZDE ZÁKLADNA TRANQUILLITY! OREL PØISTÁL!“ I tohle hlášení – rovnìž pøelomové – bylo dílem okamžitého vnuknutí. Byla nedìle 20. èervence 1969. Po 102 hodinách 45 minutách 40 sekundách letu – v 15.17:39 centrálního letního èasu èili ve 21.17:39 støedoevropského èasu – pøistál na pùdì jiného nebeského tìlesa èlovìk. Eagle dosedl v pøistávací oblasti èíslo dvì na jihovýchodním okraji Moøe klidu. A latinské oznaèení tohoto lunárního útvaru Mare Tranquillitatis s americkou koncovkou se teï stalo synonymem první návštìvy na Mìsíci. Pùvodnì vybrané místo Home Plate pøeletìli asi o šest kilometrù. Zavinila to souhra nìkolika nepøesností, jak se ukázalo pozdìji. Poprvé se dívali pozemšané na povrch Mìsíce zblízka. „Z okénka kabiny vypadá Mìsíc docela pøívìtivì,“ tvrdil Armstrong. „Nebe bylo èerné, ale na mìsíèním povrchu to vypadalo jako v denním svìtle. Povrch sám se zdál žlutohnìdý, ale nìjaký zvláštní svìtelný efekt pùsobil, že se barvy neustále mìnily.“ Aldrin hlásil Houstonu: „Rádi bychom vám popsali, jak to okolo nás vypadá, jenže je to sbírka všech možných tvarù, úhlù, zrnitosti. A si vzpomenete na jakýkoliv kámen, všechny druhy tady mùžete najít. Barvy silnì závisí na smìru, kterým se díváte vzhledem k fázi 0“ – tedy smìrem od Slunce. „Vùbec to nevypadá, že by tady byly všechny barvy najednou. Zdá se, že nìkteré kameny a balvany, kterých je v okolí požehnanì, budou mít zajímavé zabarvení.“ Aniž to dopøed prozradil, Aldrin se chystal sloužit na Mìsíci kratièkou mši: „Tady pilot lunárního modulu! Rád bych využil této pøíležitosti a požádal každého, kdo poslouchá, a je to kdokoli, aby se na okamžik zastavil a rozjímal o událostech posledních nìkolika hodin.“ Z osobního balíèku, vyòal chléb, sklenìný kalich s vínem, které je v nìm hermeticky uzavøeno, a položil je na stoleèek pøed poèítaè záložního navigaèního systému. Pak pøeèetl nìkolik odstavcù z Bible a symbolicky vykonal obøad svatého pøijímání. 
  Velký skok pro lidstvo  
 Astronauti se zaèali chystat k výstupu na povrch. Pùvodnì si mìli nejdøív trochu oddechnout. Avšak už døív požádali o svolení, aby mohli jít na vycházku okamžitì. Ve tøi ètvrtì na deset veèer houstonského èasu povolilo øídicí støedisko obìma mužùm, aby odhermetizovali kabinu. Pomalu vypustili atmosféru. Trvalo jim však dlouho, než otevøeli dvíøka. Armstrong se zaèal soukat na verandièku modulu. Po ètyøech a pozpátku, jinak by to ani nešlo. Na zádech mìl osobní klimatizaèní aparaturu, která váží na Zemi 54 kilogramy – ve svìtì, kde je šestkrát menší pøitažlivost než na modré planetì, byla šestkrát lehèí, ale stejnì objemná. Aldrin mu radil, jak má postupovat. Zaèal televizní pøenos. Na obrazovkách se vynoøil èernobílý stín lunárního modulu stojícího na povrchu Mìsíce. „Jsem na spodku žebøíku,“ referoval Armstrong. „Patky nožièek lunárního modulu nejsou zaboøeny více než tøi až pìt centimetrù, aèkoli povrch se zdá velmi, velmi jemný, když se k nìmu pøibližujete. Vypadá to témìø jako prach. Je velmi jemný. Je to teï velmi pìkné.“ Položil nohu na mìsíèní povrch, ale hned si stoupl zpátky. Chtìl se ujistit, že ten metr, který dìlil konec žebøíku od Mìsíce, rychle zvládne. „Teï se pustím lunárního modulu…. JE TO MALÝ KROK PRO ÈLOVÌKA – A VELKÝ SKOK PRO LIDSTVO!“ Nedìle 20. èervence 1969 pøesnì 21.56:21 centrálního amerického letního èasu – pondìlí 21. èervence 3.56:21 èasu støedoevropského. Po 109 hodinách 24 minutách 20 sekundách letu se první èlovìk dotkl pùdy jiného nebeského tìlesa. „Povrch je velmi jemný a prašný,“ líèil Armstrong. „Snadno mi víøí pod nohama. Ulpívá v jemných vrstvách jako práškové døevìné uhlí na podrážkách a na povrchu mých pøezùvek. Boøím se jenom zlomek centimetru. Mùže to být necelého pùl centimetru, ale stopy a šlépìje jsou vidìt v jemných prachových èásticích.“ A za okamžik: „Vypadá to, že pøi chùzi nebudeme mít žádné potíže, které jsme pøedpokládali. Je to snad ještì snazší než na simulátoru pro jednu šestinu pøitažlivosti, v nìmž jsme trénovali na Zemi. Opravdu, procházení mi nedìlá žádné potíže. Pøistávací motor nevytvoøil vùbec kráter. Mezi tryskou a povrchem je vzdálenost tak asi 30 centimetrù. Jsme skuteènì na velmi rovném místì. Vidím náznaky paprskù, které zpùsobil nᚠpøistávací motor, ale jsou velmi nevýrazné.“ Když vylézal ven Aldrin, dvíøka do kabiny jenom pøivøel. Zavøít je nesmìl, protože zvenku nešla otevírat. Z posledního schùdku LM seskoèil. A hned to okomentoval: „Myslím, že tady nemùžeme spolu moc skákat. A je tìžké øíct, jestli to jsou mraèna prachu anebo horniny… Jak jsem tak rychle seskoèil, umazal jsem si skafandr.“ Vyzkoušeli rùzné druhy chùze. Klimatizaèní aparatura na zádech je tížila natolik, že mìli tendenci padat dozadu. Museli si dávat pozor. „Má to svou zvláštní krásu,“ rozplýval se Armstrong. „Podobá se to vysokohorským pouštím ve Spojených státech. Trochu je to odlišné, ale skuteènì hezké.“ „Ani Neil, ani já jsme neshledali práci na Mìsíci namáhavou,“ vysvìtloval pozdìji Aldrin. „Ani na chvíli jsme nemìli chu odpoèívat. S nìkterými nástroji se tam pracovalo lépe než na Zemi.“ Museli slavnostnì zahájit svou návštìvu. Na pøední pøistávací noze jeho spodní èásti, která zùstane na Mìsíci, byla malá plaketa. Dvì polokoule pøedstavovaly Zemi. Pod nimi nápis: „Zde se lidé z planety Zemì poprvé dotkli nohama Mìsíce. Èervenec L. P. 1969. Pøišli jsme v míru jménem všeho lidstva.“ Podepsáni èlenové posádky Apolla 11 a prezident Spojených státù. Dále tam byl pamìtní nápis se jmény pìti kosmonautù, kteøí se stali obìtí svého povolání: Virgila Grissoma, Edwarda Whitea, Rogera Chaffeeho, Vladimira Komarova a Jurije Gagarina. A ve formì mikroteèky mírová poselství 73 státníkù z celého svìta. Ještì chvíli sbírali vzorky. Potom Armstrong pokraèoval v televizní reportáži a fotografování, zatímco Aldrin vybalil vìdecké pøístroje. Když vztyèovali americkou vlajku, vytvoøenou ze speciálních materiálù, pozdravil je prezident Richard Nixon. Mezitím Collins v mateøské lodi Columbia hledal stopy po kamarádech na mìsíèním povrchu. Marnì, nic nezahlédl. A øídicímu støedisku jako vzorný žák tvrdil, že mu to vùbec nevadí. Oba návštìvníci Mìsíce zùstávali takøka naprosto klidní. Jejich tep se pohyboval mezi 90 až 100 údery za minutu. Armstrong odešel až na 30 metrù od LM. Nakonec nainstalovali soubor vìdeckých pøístrojù: laserové zrcadlo, které má odrážet paprsky vysílané ze Zemì zase zpátky, a tím zpøesnit vzdálenost mezi obìma nebeskými tìlesy na decimetry, seizmometr pro registraci otøesù Mìsíce a dvojici sluneèních panelù, která je bude zásobovat energií. „Pracovat v gravitaèním poli Mìsíce je hotové potìšení,“ tvrdil Armstrong. „Vùbec se pøi tom neunavíte. Já jsem mìl po celou dobu jediný problém – rád bych vidìl kousek dál. Hroznì rád bych si vyšel na nejbližší kopeèek.“ Ještì sebrali dva druhy speciálních vzorkù. Nadšením a námahou se jim zvedl pulz. Aldrinovi stoupl na 125 tepù za minutu. Armstrongovi dokonce na 160. Po 102 minutách se Aldrin vyšplhal po žebøíku do kabiny. Armstrong mu dopravil nahoru po primitivní lanovce dvì bedny se vzorky, kameru a další drobnosti. Armstrong odešel po 133 minutách. „Rád bych vìdìl, jak dlouho budou naše stopy na Mìsíci ještì patrné,“ povzdech si pozdìji Aldrin. „Pro otisky stop tam je pùda pøímo ideální. Jak se ukázalo, lehký prachový materiál je soudržný a dá se dobøe formovat.“ 
 
     
  
  Dvoøákova Novosvìtská pro uklidnìní  
 Astronauti se opìt pustili do kontroly LM. Objevili velký malér – konec pojistky od startovacího motoru byl rozbitý. Nejspíš o nìj zavadil Aldrin svým skafandrem, když se chystal k výstupu. Co teï? Odletìt nemohou. Volali Houston, ale jeho pracovníci nemohli astronautùm pomoct. To musíte vyøešit sami! Chvíli pøemítali a nakonec Aldrin zkusil zasunout do otvoru s pojistkou propisovaèku. Podaøilo se! Pojistka fungovala. Kontrola se protáhla, byli unaveni. Pak museli ještì otevøít dvíøka kabiny a vyhodit ven nepotøebné vìci. Teprve potom si mohli odpoèinout. Armstrong si pustil z magnetofonu Novosvìtskou od èeského skladatele Antonína Dvoøáka. Cítil v tom symbol, ale potøeboval to i pro uklidnìní. Pokusili se usnout, ale moc se jim to nedaøilo. Bylo jim chladno, ani maximální teplota ve skafandrech nepomohla. Po sedmi hodinách ještì rekapitulovali svou výpravu. Po 21 hodinách 36 minutách pobytu na Mìsíci Eagle odstartoval. Z trysky na spodku horní èásti LM vyšlehly plameny a pùlku modulu vyrazila vzhùru, zatímco spodní tam jako startovací rampa zùstala. „Když jsme koneènì zase odstartovali, byl Mìsíc obklopen modravým svitem,“ vyprávìl Armstrong. „Pøi pohledu z oken kabiny jsme se mohli pøesvìdèit, že je kulatý, nikoli zploštìlý. Dokonce nám to pøipadalo, jako by nám chtìl svým tvarem pøipomenout svou pøíbuznost se Zemí. Byl vlídným hostitelem. A já jsem pøesvìdèen, že na takovou návštìvu èekal dávno.“ Za necelou hodinu dostihl Eagle Columbii a spojil se s ní. Armstrong a Aldrin se prùlezem pøesoukali do velitelské lodi. Collins zvýšil prùtok kyslíku, aby k nìmu kamarádi pøicházeli „proti vìtru“ a nezanesli do lodi pøíliš mnoho prachu. „Uvolnil jsem pøístup ke spojovacímu tunelu a vydal jsem se chlapcùm naproti. Když jsem je uvidìl, jejich oèi záøily jako malé knoflíky. Byl jsem bezmeznì šastný, že je mám oba zase v lodi.“ Nakonec odhodili i startovní èást Eaglu. Pozdì veèer se nad odvrácenou stranou Mìsíce zapálil hlavní motor servisní sekce a Apollo 11 zamíøilo k Zemi. Kabina s posádkou pøistála ve ètvrtek 24. èervence 1969 ve vlnách Pacifiku. Po vylovení musela trojice do biologické karantény ve speciální budovì v Houstonu. Odborníci na ní trvali, protože nemohli vylouèit, že by astronauti nepøivezli z Mìsíce nìjaké mikroorganismy, které by nás mohly ohrozit. Naštìstí se nic takového neukázalo. 
  „Zdráhající se hrdina“  
 Krátce po návratu oslavila dobyvatele Mìsíce i Mezinárodní astronomická unie. Kráter E ležící poblíž místa pøistání nazvala po Armstrongovi, kráter B po Aldrinovi a kráter D po Collinsovi. Asteroid èíslo 6469, který objevil èeský astronom Antonín Mrkos v roce 1982, nazvali Armstrong. Už pøed startem Apolla 11 si povzdechl šéflékaø Charles Berry, že by nechtìl být na jejich místì: „Když pøed vámi celý svìt prostírá èervené kobereèky, je velmi tìžké si zachovat zdravý rozum a skromnost. Obávám se, že to nevydrží. Vždy už teï se považují za významné osobnosti a vìøí, že nikdy nechybují. Všechno, co vysloví, i kdyby to byla ta nejobyèejnìjší vìc na svìtì, pokládají za historicky dùležitý výrok. Neštìstí spoèívá v tom, že i druzí si myslí, že øíkají nesmrtelné vìci.“ Všichni tøi vykonali jako vyslanci dobré vùle Spojených státù okružní cestu po zemìkouli. Armstronga pøitom doprovázela jedna hollywoodská filmová hvìzdièka. Naštìstí brzy vystøízlivìl a vrátil se k rodnému krbu. Od èervence 1970 do srpna 1971 pracoval ve Washingtonu jako námìstek øeditele NASA pro letectví. Nabídky na politickou kariéru odmítl. Hvìzdnou kariéru, která ho èekala, opustil. Odstìhoval se do rodné Wapakonety a zaèal vyuèovat letecké inženýrství na univerzitì v nedalekém Cincinnati. Stal se z nìj samotáø, pøestal chodit do spoleènosti a mezi pøátele, mìl tajné telefonní èíslo a všem oslavám se vyhýbal. Nicménì v Hollywoodu má hvìzdu na Chodníku slávy. Jeden z malých kráterù poblíž místa jejich pøistání nazvali astronomové jeho jménem. Pøátelé mu øíkali „zdráhající se hrdina“. Armstrong nikdy nepøestal cítit jako skaut. Do roku 2003 posílal mnoha americkým chlapcùm, kteøí získali nejvyšší titul Orlího skauta, osobní gratulace. Odeslal jich na dva tisíce. Stále miloval pilotování. Vyzkoušel si jak nejmodernìjší stíhaèku B-1, tak dopravní Aerobus. Ovšem ze všeho nejradìji létal na vìtroních. Úèastnil se vyšetøování havárie Apolla 13, ale po jeho skonèení se vrátil do Ohia. V roce 1979 opustil techniku a vrhl se do byznysu – stal se viceprezidentem rùzných firem, jednou øídil i továrnu. V roce 1986 ho vytáhl do Washingtonu prezident Ronald Reagan, když ho jmenoval místopøedsedou komise pro zjišování pøíèin tragédie raketoplánu Challenger. V letech 1985–1986 byl èlenem prezidentské Národní komise pro vesmír, která stanovovala cíle americké kosmonautiky pro 21. století. Avšak odešla od nìho žena – kvùli jeho aktivitám nebyl poøád doma a ona se cítila opuštìná. Nakonec se rozvedli a on se oženil s jednou známou z golfu. Teprve v roce 2001 – po roèním pøemlouvání – se odhodlal k tomu, aby nìkomu poskytl informace k napsání autobiografie. Pøemluvil ho k tomu popularizátor techniky a kosmických letù, profesor moderní historie James R. Hansen z Auburnské univerzity. Jejich kniha vyšla koncem roku 2005 pod názvem First Man – The Life of Neil A. Armstrong (První èlovìk – Život Neila A. Armstronga). Zato Buzz Aldrin žil bouølivì. Po odchodu z NASA velel škole zkušebních pilotù na základnì Edwards v Kalifornii. Pøitom doufal, že ho jmenují generálem. Avšak neunesl své postavení „druhého muže na Mìsíci“ a hodnì pil. Rozvedl se a nastoupil protialkoholní léèbu. Armádu nakonec opustil jako plukovník letectva. Ještì se dvakrát oženil, obì manželství však ztroskotala. Má vlastní poradenskou firmu – jména astronautù pøi reklamách se stále draze vyplácejí. Propaguje pilotované lety do vesmíru. Michael Collins se pokusil o vládní kariéru – nechal se jmenovat námìstkem ministra zahranièí. Po roce toho však zanechal a zaèal øídit Letecké a kosmické muzeum ve Washingtonu. Pøed odchodem do civilu byl jmenován generálem. I on si založil poradenskou firmu. Jako jediný z této trojice se nerozvedl. Zpravidla pøi pìtiletých výroèích své expedice se všichni tøi scházeli ve Washingtonu. Byli vítanými hosty v Bílém domì – lidé v nich poøád vidìli hrdiny. 
  Popel do moøe  
 V sobotu 25. srpna Neil Armstrong ve dvaaosmdesáti letech následkem komplikací po operaci srdce zemøel. Pro veøejnost, která o jeho zdravotních potížích nevìdìla, to byl šok. „Byl to absolutní gentleman,“ prohlásil o nìm Gene Kranz, který v dobì jeho letu vedl jednu smìnu operátorù v øídicím støedisku v Houstonu. „Byl to typ mládence, v nìmž chcete vidìt hrdinu.“ Také Michael Collins ho vysoce ocenil: „Byl nejlepší a mnì bude strašnì chybìt.“ Buzz Aldrin dodal: „Je velmi smutné, že se jako posádka nesejdeme pøi padesátém výroèí naší expedice. Byl to schopný velitel.“ NASA uspoøádala s prvním mužem na Mìsíci okázalé rozlouèení v Národní katedrále ve Washingtonu 13. záøí. V roce 1974 vìnovali astronauti této katedrále jeden z kamenù, které pøivezla posádka Apolla 11 z Mìsíce. Knìží ho nechali vsadit do jednoho z oken. V katedrále se shromáždil výkvìt americké astronautiky. Promluvil øeditel NASA Charles Bolden. Øeditele Èeské kosmické kanceláøe Jana Koláøe, který tam byl oficiálním hostem, pøekvapilo, že za „lunární chodce“ hovoøil Eugene Cernan, nikoli Buzz Aldrin. Podle pøání zesnulého rozsypali jeho popel do moøe. Tento poslední obøad vykonali námoøníci z køižníku Phillipine Sea 14. záøí v Atlantiku. I to dokládá skromnost zesnulého – nechtìl mít pomník, k nìmuž by se lidé chodili klanìt. 
  Tøi muži roèník 1930  
 Co posádku Apolla 11 spojuje? Roèník narození 1930 a mládí prožité ve skautských oddílech. Je zajímavé, že se nestali blízkými kamarády, jenom spolupracujícími partnery. Neil ARMSTRONG (* 5. srpna 1930, Wapakoneta, Ohio – † 25. srpna 2012, Cincinnati, Ohio). Jeho otec byl vládní úøedník – auditor, proto se rodina èasto stìhovala. Studoval na letecké fakultì Purduovy univerzity, West Lafayette, stát Indiana. Námoøní letec (1950), z paluby letadlové lodi Essex uskuteènil 78 bojových letù nad Koreou. Vrátil se na univerzitu (1953). Pracoval jako zkušební pilot NACA na základnì Edwards v Kalifornii (1955). Uskuteènil sedm letù na strojích X-15, jednou dosáhl výšky 63 km, podruhé rychlosti Mach 5,74 (asi 6615 km/h). Podílel se na testování prototypu X-20 Dyna Soar (1960–1962). Tøebaže pùvodnì myslel, že do vesmíru vede nejsnazší cesta pøes stroje øady X, nakonec usoudil, že se mýlil a požádal o vstup do oddílu astronautù (1962). Velel lodi Gemini 8, která se jako první spojila s jiným objektem ve vesmíru (17. bøezna 1966), ale vzápìtí nouzovì pøistála. Pøežil havárii trenažéru lunárního modulu (Lunar Landing Training Vehicle – LLTV) okamžitou katapultáží (6. kvìtna 1968). Jako velitel Apolla 11 vkroèil jako první èlovìk na Mìsíc (noc z 20. na 21. èervence 1969). Z oddílu astronautù odešel do funkce námìstka øeditele NASA (1970). Po roce se funkce vzdal a uchýlil se do ústraní. Na univerzitì v Cincinnati v Ohiu se stal profesorem leteckého inženýrství na univerzitì (1971–1979). Byl èlenem vyšetøovacích komisí havárie Apolla 13 i raketoplánu Challenger. Zasedal v prezidentské Národní komisi pro vesmír, která navrhovala cíle americké kosmonautiky pro 21. století. Byl øeditelem spoleènosti AIL Technologies (1989–2002), vyrábìjící letecké souèástky. Pùsobil ve vedení nìkolika dalších firem. První manželka Janet porodila tøi dìti: Erika, Karen a Marka. Avšak u Karen našli lékaøi nádor v mozku, který nebylo možné operovat, takže ve tøech letech zemøela (1962). Tøebaže nebyl v záøi reflektorù, Jane si stìžovala, že je poøád opuštìná. Jejich manželství krachovalo. Jane od nìho odešla (1992) a pak se rozvedli. Znovu se oženil, vzal si Carol Held Knightovou, vdovu a podnikatelku ze Cincinnati (1994). Michael COLLINS (* 31. øíjna 1930, Øím, Itálie), syn vojenského pøidìlence, absolvoval prestižní vojenskou akademii ve West Pointu (1952). Jako vojenský letec sloužil na základnách v USA a v Evropì, potom pracoval jako zkušební pilot na základnì Edwards v Kalifornii. Do oddílu astronautù pøišel pøi tøetím náboru (1963). Byl druhým pilotem lodi Gemini 10 (1966). Mìl letìt v Apollo 8 (1969), ale místo toho musel jít na operaci s páteøí. Vybrali ho jako pilota mateøské lodi Apollo 11, která kroužila okolo Mìsíce a èekala na pøílet dvou mužù v lunárním modulu (1969). Když odešel z armády, stal se námìstkem ministra zahranièí (1970–1971). V této funkci se necítil pøíliš dobøe, a proto s chutí pøijal nabídku vést Letecké a kosmické muzeu m ve Washingtonu, které je souèástí Smithsonského institutu (1971–1978). Potom se stal námìstkem øeditele tohoto institutu (1978–1985). Pøi odchodu z armády (1978) byl povýšen do hodnosti generála. S manželkou Patricií mají dceru Kate. Nyní je majitelem poradenské firmy. Dr. Buzz ALDRIN se narodil jako Edwin Eugene (20. ledna 1930, Montclair, stát New Jersey). Jeho otec byl vojenským letcem. I on absolvoval West Point (1951). Za války v Koreji sestøelil jako stíhaè dva sovìtské stroje typu MiG-15. Na Massachusettské vysoké škole technické (MIT) vystudoval astronautiku (1963). Pøátelé o nìm øíkali, že je „myslící poèítaè“. Hned potom byl vybrán k výcviku na astronauta (1963). Vystoupil z lodi Gemini 12 (1966) do otevøeného vesmíru, kde demonstroval, za jakých podmínek lze pracovat v tomto prostøedí. Jako èlen posádky Apolla 11 byl druhým èlovìkem, který vstoupil na Mìsíc (1969). Po odchodu z NASA (1970) vedl školu zkušebních pilotù na Edwardsovì základnì. Trpìl depresemi, které zahánìl alkoholem, proto opustil armádu (1972) a léèil se na psychiatrii. S manželkou Joan mìli tøi dìti: Jamese, Janice a Andrewa. Po rozvodu s ní se ještì dvakrát oženil, všechna manželství skonèila rozvodem. Založil poradenskou firmu v Laguna Beach v jižní Kalifornii. Obèas jezdí jako zvláštní vyslanec NASA po svìtì. Je prezidentem Národní kosmické spoleènosti (National Space Society), jedné z nejvlivnìjších organizací sdružujících nadšence kosmických výprav. Patøí mezi aktivní propagátory letu lidí na Mars. „Nebyl to let na Mìsíc, co zmìnilo mùj život,“ øekl u pøíležitosti 25. výroèí téhle události. „Byl to návrat mezi lidi, kteøí ode mne najednou oèekávali samé skvìlé vìci… Lidé si rádi vytvoøí hrdiny a pøedpokládají, že budou poøád dokonalí.“ Podporuje pilotovaný výzkum Marsu a je prezidentem Národní kosmické spoleènosti (National Space Society). Od dìtství mìl pøezdívku Buzz. Vznikla z nesprávné výslovnosti „buzzer“ (foneticky „baze“) slova „brother“, jak ho vyslovovala jeho sestra. Na poèátku osmdesátých let 20. století si Aldrin nechal zapsat jako køestní jméno Buzz. 
  Prùbìh letu  
 Støeda 16. èervence 1969 – 9.32 hodin východoamerického letního èasu, 14.32 hodin èasu støedoevropského: Z Kennedyho kosmické základny na Floridì odstartovalo Apollo 11. Nedìle 20. èervence – 15.17 centrálního amerického letního èasu, 21.17 èasu støedoevropského: Lunární modul dosedl na povrch Mìsíce. Nedìle 20. èervence – 21.56 centrálního amerického letního èasu, pondìlí 3.56 èasu støedoevropského: Neil Armstrong vystoupil jako první èlovìk na pùdu jiného nebeského tìlesa. Vzápìtí ho následoval Edwin Buzz Aldrin. Aldrin se procházel po Mìsíci 102 minuty, Armstrong 133 minut. Pondìlí 21. èervence – 12.54 centrálního amerického letního èasu, 18.54 støedoevropského: Lunární modul vystartoval z Mìsíce. Pobýval tam 21 hodin 36 minut. Ètvrtek 24. èervence – 11.50 centrálního amerického letního èasu, 17.50 støedoevropského: Kosmická loï Apollo 11 pøistála v Tichém oceánu poblíž mateøské letadlové lodi Hornet. Její let trval 195 hodin 19 minut. 
  Historická vstupní vìta  
 „Je to malý krok pro èlovìka a velký skok pro lidstvo.“ Tìmito slovy vstoupil Neil Armstrong jako první pozemšan na pùdu Mìsíce. Astronaut nebyl žádný myslitel, proto se vyrojily domnìnky, že není jejím autorem. Nìkteøí lidé podezøívali z autorství Bílý dùm èi vedení NASA. Nad vstupní vìtou Armstrong dlouho pøemýšlel. Nakonec si vzpomnìl na dìtskou hru „první kroky – velké kroky“, u nás ji známe jako „o slepièí krok“. „Tahle slova jsem si nepøipravil bìhem našeho dlouhého letu, jak se domýšlela vìtšina mých kolegù,“ prozradil v interview èasopisu Esquire Magazin v roce 1983, „ale až když nᚠmodul Eagle pøistál na Mìsíci. Mìli jsme spoustu jiné práce, nebylo to nic, na co bych se soustøedil, ale jenom mi to podvìdomì táhlo hlavou. Ale víte, byla to docela jednoduchá hláška, mluvit o tom, že se právì chystáte z nìèeho vystoupit. Nechtìl jsem vypadat hloupì, tak jsem to vzal co nejjednodušeji.“ 
  Fotografování na Mìsíci  
 Na všech fotografiích z první výpravy na Mìsíc je pouze Aldrin. Tvrdilo se, že Aldrin tam svùj fotoaparát schválnì zapomnìl, aby se pomstil kolegovi. To je omyl. Aldrin žádný pøístroj nemìl, jeho úkoly byly jiné. Fotoaparát Hasselblad používal pouze Armstrong. Pouze jednou ho pùjèil Aldrinovi a ten ho vyfotografoval. 
  Kolik stálo Apollo?  
 Už na jaøe 1961 upozornil øeditel NASA James Webb prezidenta Johna Kennedyho, že výprava prvních lidí na Mìsíc mùže být dražší, než vývoj prvních atomových bomb za druhé svìtové války – tehdy pøišel na 2 miliardy dolarù v tehdejších cenách. Webb se nemýlil. Zpráva NASA pro Kongres v roce 1973 uvádìla, že celý projekt Apollo stál 25,4 miliardy dolarù. Když pozdìji tuto sumu pøepoèítali na finanèní úroveò roku 2005, vyšla cena na 170 miliard. Pro srovnání: do Mezinárodní kosmické stanice ISS investovaly USA dosud nìco pøes 100 miliard dolarù. „Let na Mìsíc není ani pøíliš drahý,“ konstatoval britský radioastronom profesor Bernard Lovell. „Amerièané utratili za projekt Apollo stejnì tolik penìz jako každoroènì za kosmetické prostøedky. A za cigarety a lulkový tabák vydávají dokonce tøikrát tolik.“ 
  Injekce pro veškerý pozemský život  
 Projekt Apollo se stal mohutnou injekcí pro pozemskou vìdu a techniku, injekcí èasto tìžko definovatelnou. Aby ameriètí vìdci a inženýøi splnili prezidentùv termín, museli bez ohledu na peníze urychlenì vyvíjet nové technologické postupy, nové látky, barvy a mazadla, metody øízení, hledat nové netradièní pøístupy. Nejednou se stávalo, že k vyøešení rùzných zapeklitostí se museli sejít specialisté z oborù, které k sobì mìly daleko, a hledat spoleèný jazyk – pak se pøed nimi vynoøovali nové pohledy, nové inspirace, nové objevy a také nové umìní interdisciplinární spolupráce. Americký prùmysl, medicína, vìda a veškerá infrastruktura to všechno vstøebávaly a postupnì uplatòovaly v pozemské praxi. Poèátky výroby aut stimulovaly rozvoj technického skláøství, chemii paliv a mazadel, produkci plechù a odlitkù, pøivedly ke zrodu sériovou výrobu. Potøeby kosmonautiky a raketové techniky se odrazily v mnoha odvìtvích prùmyslu, aplikovaného a základního výzkumu. Medicínu pøivedly k novým pohledùm na èlovìka. Vytvoøily podmínky pro invazi poèítaèù do praktického života. Ano, rozvoj elektroniky, který následoval po objevu tranzistoru, by se prosadil, i kdyby raketová a kosmická technika neexistovaly, ale jejich požadavky byly tak agresivní, že se výpoèetní technika musela rozvíjet velice prudce. Nové poèítaèové metody souèasnì dávaly pøedpoklady k úspìchùm i v mnoha jiných odvìtvích výzkumu, prùmyslu a služeb, rovnìž k tomu, aby se tyhle plody rychle pøelévaly do bìžného života. Bez závodu o Mìsíc by pøišla poèítaèová revoluce možná o nìkolik desetiletí pozdìji. Stejnì tak se podaøilo vyvinout pøevratné metody v medicínì – diagnostické i léèebné. Kosmická technika si vyžádala pokroky v kryogenice èili technice nízkých teplot stejnì jako v technice spojené s využitím vakua, ve výrobì vylehèených a pøitom pevných materiálù, které odolávají vysokým tlakùm, teplotám i jejich náhlým zmìnám, v produkci barev a mazadel pro agresivní prostøedí. Všechny tyhle vynálezy, objevy a zkušenosti pøinesly po listopadovém pøevratu i k nám nejen satelitní televizi, videorekordéry a laptopy, nýbrž i nové supervysavaèe, vìèné nádobí do kuchynì, auta s nìkolikaletými zárukami, støechy na padesát let, malé elektrické kotle k vytápìní velkých domù, autoalarmy, elektronické zabezpeèení domácností a podnikù, satelitní sledování pohybù aut. Nezbytnost sladit práci statisícù lidí na rozsáhlých projektech si vynutila, aby se tam zaèala pøesnì plánovat návaznost jednotlivých krokù. Vìdci proto museli vyvinout objektivní metody plánování výroby, která na sebe plynule navazuje – a ty se ukázaly užiteèné všude. Tyhle metody založené na matematické analýze se neobejdou bez výkonných poèítaèù. Skuteènì vìdecké plánování tedy nevzniklo v sovìtském impériu, které se pyšnilo tím, že „plánuje veškeré národní hospodáøství“, pøièemž své „pìtiletky“ nikdy nesplnilo, nýbrž v kapitalistických USA, kde byla z pohledu marxistických ekonomù výroba podøízena „chaosu trhu“. Pøínos tìchto vedlejších efektù, které tak pøíznivì zapùsobily nejdøív na USA a potom i na celý prùmyslovì vyspìlý svìt, se nedá vùbec odhadnout – mluví se o stovkách miliard dolarù. Koncem osmdesátých let si hlavní konstruktér sovìtských umìlých družic akademik Michail F. Rešetnìv posteskl, že patenty, které v jeho prùbìhu vznikly, daly Spojeným státùm zisk 300 miliard. Vrátily se tedy dvanáctkrát – to je výnos zcela výjimeèný. Dnes už se to nedá odhadnout. 
 
     
  
  Za vyhledání nìkterých citací dìkuji astronomu dr. Petru Lálovi, èlenu klubu SPACE.   Otištìno na iDNES-Technet 20. 7. 2014  
 Se svolením autora pøevzato z  www.karelpacner.cz  
  
   
 Život – Zprávy Google